Nemoc jako cesta

Nemoc jako cesta

Nemoc jako cesta  Nemoc je stav člověka  poukazující na to, že jeho vědomí není v pořádku, není harmonické. Tato ztráta vnitřní rovnováhy se manifestuje v těle jako příznak. Příznak je jak signálem, tak nositelem informace, svým vystoupením přerušuje dosavadní tok našeho života a nutí nás, abychom mu věnovali pozornost. Signalizuje nám, že my jako lidé, jako duševní bytosti jsme nemocni, porušila se rovnováha našich duševních sil. Příznak nás informuje o tom, že nám něco chybí. "Co vám chybí?" ptal se kdysi lékař nemocného, ale ten odpovídal stále tím, co měl: "Mám bolesti." Dnes se ptá lékař přímo: "Co máte?" Obě tyto polární otázky "Co vám chybí?" a " Co máte?" jsou při bližším pohledu velmi poučné. Obě se shodují. Nemocnému vždycky něco chybí, a to v jeho vědomí. Kdyby mu nic nechybělo, byl by zdraví, tj. celý a dokonalý. Pokud mu však ke zdraví něco chybí, je nezdravý, nemocný. Tato nemocnost se projevuje v těle jako příznak, který máme, a tak to, co máme, je vlastně projevem toho, co nám chybí. Příznak je to, čeho se nám ve vědomí nedostává.

Pochopíme-li  jednou rozdíl mezi nemocí a jejím příznakem, změní se zásadně  náš základní postoj a zacházení s nemocí. Nebudeme nadále považovat příznak za svého velkého nepřítele, jehož poražení a zničení je naším nejvyšším cílem, ale najdeme v něm partnera, který nám může pomoci najít to chybějící, a tím překonat onemocnění. Z příznaku se stane jakýsi učitel, který nás má k tomu, abychom se starali o svůj rozvoj a uvědomění a který také dokáže být pěkně přísný a tvrdý, když na tento hlavní zákon  zapomeneme. Nemoc zná jen jeden cíl: nechat nás dosáhnout celistvosti.

Příznak nám dokáže říci, co nám na této cestě dosud chybí. To však předpokládá, že řeči symptomů porozumíme. Říkáme znovu se naučit, protože tato řeč už dávno existuje. Není nutné je vynalézat, stačí je znovu objevit. Celá naše řeč je psychosomatická, to znamená, že si uvědomuje vztahy mezi tělem a psychikou. Naučíme-li se znovu vnímat dvojznačnost naší řeči, uslyšíme brzy i řeč příznaků a budeme jí rozumět. Příznaky nám toho řeknou více než ostatní lidé a bude to důležitější. Jsou to nakonec ti nejintimnější partneři, patří jenom nám  a jsou také jediní, kteří nás opravdu znají.

Tím ovšem vzniká potřeba poctivosti, která se nesnáší lehce. Náš nejlepší přítel by nám nikdy neřekl do tváře pravdu tak poctivě a nepřikrášleně, jak to vždy dělají příznaky. Žádný div, že jsme se jejich řeč tak rychle odnaučili - nepoctivému se žije příjemněji. Příznaky ovšem nezmizí jen proto, že je nechceme slyšet a rozumět jim. Nějakým způsobem nás pořád zaměstnávají. Rozhodneme-li se jim naslouchat a komunikovat s nimi, stanou se i nepodplatitelným učitelem při naší cestě k uzdravení. Tím, že říkají, co nám vlastně chybí, tím, že nás uvádějí do tématu, s nímž se musíme vědomě vyrovnat, dávají nám šanci, abychom je v uvědomovacím procesu překonali.

Je rozdíl, chceme-li s chorobou bojovat, nebo dosáhnout její transmutace. K vyléčení dochází výlučně na principu transmutace nemoci, nikoli potlačením příznaku. Uzdravení, jak už samo slovo napovídá, znamená, že se člověk stává zdravějším, tj. úplnějším a dokonalejším, že se přibližuje ke zdraví, k oné celistvosti vědomí, kterou můžeme nazvat osvíceností. Uzdravení je dosahováno přičleněním chybějícího a je tedy nemyslitelné bez rozšíření vědomí. Nemoc a léčení tvoří dvojici pojmů, které se vztahují jen k vědomí a nemají se proto spojovat s tělem - tělo, jak už jsme řekli, nemůže být ani zdravé ani nemocné. Mohou se v něm pouze odrážet odpovídající stavy vědomí.

Lidská cesta je cestou od nezdraví ke zdraví, z nemoci k léčení a vyléčení. Nemoc není nějaká omylem se vyskytnuvší a proto nemilá porucha na cestě, nemoc sama je cestou, po níž člověk putuje ke zdraví. Čím uvědoměleji tuto cestu sledujeme, tím lépe může splnit svůj účel. Naším úmyslem není proti chorobě bojovat, ale využít ji. Abychom to dokázali, musíme se na celou věc podívat trochu šířeji.

Thorwald Dethlefsen, Rudiger Dahlke - Nemoc jako cesta